vždy je nějaká alternativa

rodinaArchiv kategorií

RODIČE A DĚTI 3: Zdraví a hledání vlastní cesty

RpgvvtYAQeqAIs1knERU_vegetablesNapsat tento článek pro mě nebylo nejlehčí. Jsem totiž zastánce principu, že není dobré „kázat vodu a pít víno“, který ve svým článcích zásadně dodržuji. Proto jsem nejprve téma dnešního článku musela vyřešit u sebe (nebo aspoň výrazně posunout kupředu).
Tentokrát je téma zřejmé už z názvu a předesílám, že se jedná o poslední díl série o rodičích a dětech s ukázkami na příbězích ze života.
Dneska se podíváme stručně na příběh mého vyučujícího a příběh mého spolužáka. Nakonec přidám svůj vlastní příběh. Nejprve ale úvodem zmíním některé souvislosti mezi rodiči, dětmi, zdravím a hledáním vlastní cesty.

Tohle téma by vydalo určitě na knihu a mnohé věci už i v konceptu mé knihy jsou, ale přece jen jsem chtěla ukončit tuhle sérii článků, když už jsem to slíbila. Jako první musím zdůraznit, že ať už má kdokoliv jakékoliv rodiče, tak jim nejde vyčítat vlastní neúspěchy, vnitřní zranění nebo cokoliv nás napadne, že z rodiny pramení. Ono to sice pramení, ale rodiče nic z toho neudělali naschvál, dělali vždy to nejlepší, co mohli, v té době, kdy se to dělo. Šanci vykřesat ze sebe to nejlepší máme vždy a máme ji ve svých rukou.
V této souvislosti ráda zmiňuji příběh, který jsem si přečetla tuším že v knížce psycholožky Brigitte Hamannové – Principy splněných přání. Šlo o dva bratry, jejichž otec byl alkoholik a ztroskotanec. Jeden z bratrů se v dospělosti stal rovněž alkoholikem a troskou. Druhý bratr byl velmi úspěšný, rozhodně žádná troska. Když se nezávisle na sobě bratrů zeptali, co si myslí, že je příčinou, že jsou tam, kde jsou, oba shodně odpověděli. „Co už z vás může být, při takovém otci?“
Takže co pro jednoho je cestou do pekla, druhého nakopne opačným směrem. Proto nelze nikoho vinit, že může za to, co se sebou v dospělosti uděláme.

V dospělosti, nebo po vystudování poslední školy, kterou nám rodiče platí, je pak už jen na nás, jak dále naložíme se svým životem. Od té doby již nad námi nemají moc. Stává se ale, že mnozí lidé ještě dlouho poté, nebo dokonce celý život, podřizují svá rozhodnutí a svou životní cestu tomu, co si přejí jejich rodiče. Tento postup pak vede k pocitu životního neštěstí a k různým nemocem a jiným neduhům. Za to už ale rodiče nemůžou ani trochu. Náš život je náš život a je jen na nás, jak s ním naložíme. Pojďme se podívat na první příběh.

Příběh mého učitele z vysoké
Jeho otec byl věhlasný právník a chtěl, aby jeho syn šel ve šlépějích svého otce. Syn byl velmi umělecky talentovaný a právníkem být nechtěl. Školu ale vystudoval a stal se minimálně učitelem práva. (Více o jeho profesně-právních cestách jsem nezjišťovala.)
Své umělecké nadání sice nehodil úplně do šuplíku a jeho díla se prodávají. Ale on sám působí hrozně nešťastným dojmem a na hodinách se často zmiňuje o svých nemocech a „co mu doktor říkal“. Jako učitele ho jedna skupina studentů (ta patrně početnější) moc nemusí nebo až nesnáší a druhá skupina, do které jsem patřila já, ho miluje. Takže za mě jsem určitě moc ráda, že na škole učil, ale domnívám se, že kdyby právničinu pověsil na hřebík úplně, byl by mnohem spokojenější, a tím i zdravější.

Příběh mého spolužáka z vysoké
Tento spolužák mi byl v posledních dvou ročnících velmi blízký. I on má v rodině významné právnické kořeny. A taktéž oplývá nemalými uměleckými talenty. A příběh? Vlastně velmi podobný. Je sice ještě mladý a zapálený do všeho, co dělá. Ale můj dojem z něj je takový, že kdyby dělal jen to, co ho baví, tak by ho to uživilo a taktéž by byl zdravější a spokojenější.

Můj osobní příběh
Někdy si připadám jako jakási zakletá skříňka, od které chybí klíč. Jak co se týče mé vlastní cesty, tak co se týče zdraví. Jsem jakási taková zabrzděná, pohybující se v kruzích. Nebo ještě donedávna jsem byla v tomto stavu téměř konstantně s občasnými světlejšími tvůrčími chvilkami. S nástupem roku 2016 jak kdyby se tahle moje zakletá skříňka začala rozpadat. Naráz jsem schopna věcí, kterých jsem dříve schopna nebyla. Hlavně na mé spisovatelské cestě.
A dá se říct, že i moje zdravotní stránka se začíná vylepšovat.
A jakou roli v mém příběhu hrají rodiče? Co se týče mé cesty, tak sice s ní nesouhlasí a mají různé námitky a představy, ale sem tam se ozve i pozitivní ohlas na něco, co dělám. Pro mě je ale důležité to, že máme dobré vztahy a také to, že mi na jejich názoru už tolik nezáleží. Respektive nechci ho měnit a ani měnit sebe k obrazu jejich představ. Každý má právo na svůj názor a každý vnímá svět skrze své zkušenosti a svou povahu. A já k tomu, co dělám, nepotřebuji jejich souhlas.
To je velmi důležité. Mnoho lidí totiž hledá souhlas a podporu u rodiny v tom, co ve svém životě dělá. Tenhle přístup ale k ničemu dobrému nevede. Vede pouze k nezdravé fixaci na rodinu a vůbec k pokroucenému názoru na sebe sama. Proto bych všem určitě doporučila – pokud můžete, mějte své rodiče rádi, ale nic od nich neočekávejte a nepožadujte. Maximálně si upravte komunikaci s nimi v rámci možností podle svých představ.
Ohledně zdraví – ano, přinesla jsem si z rodiny kdejakou nemoc a neduh. Byly doby, kdy jsem za to své rodiče vinila. Říkala jsem si třeba v době dospívání takové věci jako „jak si mohli pořídit dítě, když věděli, že u moci jsou komunisti a ještě k tomu oni sami nejsou zdraví a je tedy riziko, že stejnou nemoc bude mít i jejich dítě?“
Dnes už vím, že vše je vždycky tak, jak má být. Současně, všechno je výzvou a šanci na uzdravení máme ve svých rukou, ať už rodiče mají jakoukoliv nemoc nebo poruchu. Já jsem takový extremista a dokud mě jó něco nebolí a jó pořádně nepříjemná situace netlačí, tak se nehnu z místa. Doufání, že se všechno nějak samo vyřeší, aniž bych já sama aktivně něco dělala, mě provázelo až do roku 2012. Taktéž pocit bezmoci„doktor říkal, že to je napořád, achjo, tak to se s tím asi budu muset smířit“. A tak podobně.
V zásadě ale můžu říct, že nebýt mých nemocí, nevydám se na cestu sebeuzdravení, na cestu poradce – toho, kdo pomáhá k uzdravení i druhým. Nezabývám se všemi možnými alternativami jak si pomoci bez doktorů a vůbec – DÍKY ZA TO VŠE… Je to motor, který mě žene dál a dál.

>>>><<<<

Takže PRO RODIČE – netrapte se, co jste způsobili svým dětem nebo ještě způsobujete. Prostě je milujte a dělejte nadále vše, jak nejlépe v danou chvíli dovedete. Ony si děti už nějak poradí. Když ne hned teď, tak v budoucnu – možností je dneska nepřeberně mnoho.
PRO DĚTI – ať už si z rodiny nesete jakékoliv „následky“, zranění, nemoci, prostě cokoliv nepříjemného, tak doporučuji začít k tomu všemu přistupovat jako k výzvě. Vydejte se na cestu vlastního uzdravení, návratu k vlastní celistvosti a cestou kreativity v tom, co vás baví. Ve chvílích vděčnosti za tento úžasný motor, který vás postrkuje se sebou „něco dělat“, k vám přijde všechno, co potřebujete k postupnému uzdravení – na těle i na duši.

Přeji vše dobré a kdyby cokoliv, ptejte se. 🙂
Kateřina

RODIČE A DĚTI 2: Rodiče jako opěrné pilíře

rcaNUh3pQ9GD8w7Iy8qE__DSC0940(Poznámka PŘED PŘEČTENÍM ČLÁNKU – v každé části pod čarou najdete rozšíření racionálního pohledu o alternativní náhled. To proto, že článek vyšel i na mých koučovacích stránkách, kde tento alternativní náhled není uveden, pouze je odkaz pro zájemce, aby se na něj zde „pod čarou“ podívali.)

V prvním díle jsme si vyprávěli příběh Mildred Pierceové a její dcery. Závěrem jsem slíbila, že se můžete těšit na příběh mého spolužáka ze základky a ještě něco navíc. Co dneska můžete čekat navíc? Příběh mé kamarádky a jejích dcer. Tato kamarádka mi dovolila použít její příběh v článku a dokonce ani nechtěla být první, kdo si článek přečte, aby mohla případně zasáhnout a ovlivnit tak, co zveřejním a jak to napíšu. Tímto jí děkuji za důvěru. A rovněž chci říct, že budu respektovat, pokud i přes toto vzácné svolení, si své rozhodnutí po přečtení článku rozmyslí a nebude chtít, aby její příběh na stránkách nadále byl.

Druhý díl jsem nazvala „Rodiče jako opěrné pilíře“. Tím chci říct, že dítě potřebuje, aby rodiče byli pevní, aby se o ně mohlo opřít, aby se na ně mohlo spolehnout. Dále potřebuje cítit lásku, která z rodičů vychází. A teď nemám na mysli jen lásku rodičů k dítěti, to se rozumí samo sebou, že ji dítě potřebuje. Mám na mysli lásku rodičů mezi sebou a každého z rodičů pak ještě k sobě samotnému.
Všech těchto podmínek není vůbec snadné dosáhnout, protože většina rodičů si dítě pořídí ve chvíli, kdy sami jsou neúplní, zranění, bolaví. Některá zranění jim dítě může pomoci vyléčit – už v prvním díle zmíněným zrcadlem, které jim nastaví a nejen tím. Ale vždy něco ze své vnitřní bolesti přenesou na dítě. Kdyby bylo jasné, kde je prvotní příčina, jaký řetěz následoval a jak probíhala několikagenerační vlna předávané bolesti, pak by bylo relativně snadné vše rozklíčovat a uzdravit. Horší ale je, že toto předávání funguje jako tichá pošta. Určitě každý z nás jako dítě hrál hru na tichou poštu.
Při tiché poště se vyšle slovo, které se pošeptá do ucha nejbližší osobě vedle nás a ta ho pak šeptem pošle dál, a tak dále, až se řetěz uzavře a poslední osoba řekne, jaké slovo k ní doputovalo. Málokdy je to původní vyslané slovo. A takto nějak to chodí s tím, co si neseme jako soubor mnoha-generačních zranění. Pod povrchem se sice, dle mého, stále šíří původní příčina, ale na povrchu, na vědomé úrovni už nevíme, o co se jedná. Jen víme, „že je něco blbě“, a že se to táhne rodinou už dlouho.
Jak tedy vidíme, je dost těžké, být pevným opěrným pilířem pro dítě, když v sobě máme bolavá a křehká místa a závan větru tak lehce otevře i velmi staré a zapomenuté rány.
Na příběhu mého spolužáka a mé kamarádky chci ukázat, jak vypadá taková reakce dětí na situaci, kdy ztrácí pevnou půdu pod nohama, protože se pevné pilíře rodičů z nějakého důvodu začaly rozpadat.


I zamotance typu tichá pošta jdou vyřešit a díky tomu změnit současnost. Existují na to různé metody, jednou je například regresní terapie. Já se ve své profesní praxi takhle hlubokými ranami nezabývám, takže bych Vás odkázala na jiného odborníka. Ale je dobré zmínit, že tyhle možnosti jsou a již relativně dlouho existují ve více podobách.

Spolužákův příběh

Když jsme byli ve čtvrté třídě, hráli jsme si s kamarádem na „třídní doktory“, což vlastně byli takoví psychologové, diagnostici a „pseudoléčitelé“ v jednom. „Pseudo“ proto, že jsme nic neléčili, jen jsme zaznamenávali, kdo se vyléčil. Diagnózy jsme si pojmenovávali podle toho, jak se naši spolužáci projevovali a „léčili“ jsme pouze kluky. O našem pozorování jsme psali kroniku, kde byl zaznamenán vývoj toho, jak se kluci ve třídě v průběhu roku chovali.
Hlavním „nemocným“ a tím, kdo nakazil mnohé jiné kluky, byl právě spolužák, o němž tento příběh je.
Úplně jsem zapomněla, že jsme tuhle kroniku vedli, až se mi dostala v roce 2011 znovu do ruky, protože mě kontaktoval ten kamarád, který ji měl od té doby, co  jsme přestali psát, u sebe. Při čtení kroniky po tolika letech, mi naráz začaly docházet souvislosti mezi tím, co bylo v kronice psáno a tím, co jsem se později dozvěděla od mamky, která to zas věděla od jiné mamky atd.
Nemoc všech kluků se projevovala náhlým zhoršením chování. Začali zlobit, upozorňovat na sebe naprosto podivným způsobem a vůbec se chovali nemožně. Mysleli jsme si, že to už začíná puberta, ale bylo nám tehdy mezi 9 a 10 lety, takže na ni bylo přece jen u kluků trochu brzy. Navíc kdyby to byla puberta, tak tohle chování ještě roky pokračuje. A ono trvalo jen rok a pak v páté třídě skončilo. Důvody jsme proto museli hledat jinde.
Co jsem se dozvěděla od mamky po letech? V době, když jsme byli ve 4. třídě, se onomu spolužákovi udála v rodině nepříjemná změna. Jeho tatínek trpěl určitou nemocí (kterou zde nebudu jmenovat) a vlivem této nemoci se stával méně samostatným a potřeboval pomoc od svého okolí. Jeho stav se postupně zhoršoval a měl problém s běžnými činnostmi jako například trefit se klíčem do zámku. Jeho synové na tatínkův stav reagovali tím, že mu dělali „naschvály“. Byli na něj v podstatě až zlí.
Když jsem to od mamky slyšela, tak jsem skoro nevěřila svým uším. Ten spolužák i jeho bratr jsou totiž velmi chytří a hodní kluci. Jak to, že se naráz chovají takhle? A ještě vůči vlastnímu otci?
V roce 2011, kdy se mi dostala kronika do ruky, mi došlo, že „spolužákova nemoc“, kdy zlobil a upozorňoval na sebe nevhodným způsobem, se časově přesně kryla s touto rodinnou krizí. Souvislost byla jasná. Ale až loni mi došlo, že ten spolužák nebyl zlý proto, že by to měl v povaze nebo se dočasně na jeden rok pomátl na rozumu. Byl zlý proto, že nevěděl, jak ze sebe dostat vztek. Neuměl si poradit s tím, co se děje. Do té doby mu byl otec oporou, a teď se naráz po něm chce, aby byl on oporou svému otci! Na devítiletého kluka je to velmi těžký náklad, se kterým se má vypořádat.
On i jeho bratr potřebovali silného otce, a proto se snažili, aby projevil svou sílu. Jakoby „do něj bušili“ toužíce, aby udeřil zpět, aby pocítili tu sílu, aby se díky tomu cítili v bezpečí, pod ochranou. Později pak nejspíše došlo k vyrovnání sil – jednak otec se naučil pracovat se sebou i okolním světem v nové situaci, a nebyl již díky tomu tak slabý a odkázaný na druhé a také jeho synové začali být silnější a naučili se více spoléhat na svou vlastní sílu.


V rozšířenějším pojetí (více z nadhledu) můžeme ještě poznamenat, že není třeba litovat ani spolužáka, ani jeho bratra nebo otce. Všichni si tvoříme svou realitu a všechno, co nás potkává, máme možnost využít jakožto POKLAD. I zdánlivě negativní věci nás mohou velmi obohatit. A současně žádný zdravotní problém není neřešitelný. Je jen na nás, zda chceme žít s jistým „zdravotním hendikepem“ nebo ne. (Teď nemám na mysli chybějící části těla typu orgány nebo končetiny a podobně. I když umění transplantace je v dnešní době už velmi pokročilé.)

Příběh mé kamarádky

Tento příběh je velmi podobný, co se reakcí dětí týče. Kamarádka má dvě dcery. Po rozvodu s manželem se dlouho táhly a možná ještě táhnou soudní tahanice o děti, alimenty a další záležitosti. Jsou zde různé finanční, zdravotní, vztahové i psychické problémy, jak na straně matky, tak na straně otce. A jak myslíte, že reagovaly dcery?
Obě si prošly obdobím agrese – touhy po bezpečí, jistotě, zázemí, důvěře, atd. Agrese se u nich projevila jak navenek – vůči rodičům, především vůči matce, tak dovnitř vůči sobě samým.
Nyní se situace na poli rodičů, hlavně matky, uklidnila. Je více srovnaná sama se sebou, má nový spokojený vztah, je zasnoubená. A ejhle, dcery reagují jinak. Jsou spokojenější, vyrovnanější a zase nalezly chuť dělat to, co je baví a jít si za svými cíli.


Kamarádčiny dcery jsou obě tím, co nazýváme indigové děti. Případně jiné podobné druhy bytostí. V dnešní době mnoho takových bytostí přichází na naši planetu, aby se zde projevily v lidském těle. Počet těchto dětí roste. Je možné vidět větší počet hyperaktivity, autistů a jiných zvláštností u dětí. Bohužel oficiální medicína a společnost jim dává různé nepříslušné nálepky. A jejich dary se snaží tlumit uklidňujícími léky, antidepresivy atp. Místo, aby se naučila s těmito dětmi pracovat tak, aby jejich dar mohla využít ke svému růstu.
Další věcí je energetický zásah do naší energetické struktury. Obě dcery i kamarádka sama mají zasvěcení reiki. Toto zasvěcení může způsobovat nemalé problémy. Dále tu nebudu rozvádět jaké a proč, jen dodám, že sama jsem si tímto zasvěcením prošla a znám mnoho lidí, co si jím prošli taktéž. Takže vskutku – vím, o čem mluvím. Osobně jsem se určitým způsobem tohoto zasvěcení (1. stupně) zbavila a jsem za to velmi ráda.
Takže i tyto záležitosti hrají svou roli v příběhu mé kamarádky a jejích dcer.
Tímto nechci nikterak obviňovat ty, co mají reiki, z ničeho zlého. Dokud máte dojem, že vám toto zasvěcení slouží ku prospěchu, není třeba s tím cokoliv dělat. Pouze ve chvíli, kdy byste získali dojem, že Vám toto zasvěcení neslouží ku prospěchu, je dobré zmínit, že existují způsoby, jak se jej zbavit.

Tento článek je taková maličká „případová studie“, proto nebudu dále rozebírat co, jak a proč, jak poslední dobou v mých článcích bývá zvykem. Pokud máte nějaké dotazy k tomu, co jsem uvedla, nějaké poznámky, připomínky nebo chcete více porozumět přímo Vaší situaci, neváhejte se na mě obrátit. Můžete jak v komentářích pod článkem, tak v on-line PORADNĚ, tak v e-mailu k domluvě osobního setkání.

RODIČE A DĚTI 1: Mildred Pierceová a její dcera

puppy-loveK napsání tohoto miniseriálu o vztazích mezi rodiči a dětmi, mi byla inspirací televizní minisérie o pěti dílech z roku 2011 s názvem Mildred Pierceová. Hlavní roli Mildred hraje má oblíbená herečka Kate Winslet, díky které jsem se na seriál podívala, protože snímky s označením drama zrovna moc nemusím. U filmu se raději uvolním, povznesu, zasměju, což se vám u dramatu nestane. Některá jsou ale poučná a přivedou k zamyšlení. K takovým patří i Mildred.

Přestože dějových linek příběhu je více, podíváme se zde pouze na její vztah se starší dcerou.
Není bohužel řečeno, jaké dětství měla sama Mildred, ale patrně její přístup k dceři plyne z vlastního dětství a nenaplněné bezpodmínečné lásky a pozornosti od rodičů. Tuto újmu rozhodně nechtěla způsobit své dceři, ke které se proto chovala, jako by byla princezna. Nikdy jí nic nevyčítala, měla pro ni jen slova chvály a obdivu, a to i přesto, že Veda, jak se dcera jmenovala, byla namyšlený rozmazlený fracek. Byla hnusná na všechny snad kromě mladší sestry. Chodila s nosem tak nahoře, že je div, že si ho nepodřela o strop.
Jakž takž slušně se ještě chovala k otci, ale k matce se chovala jako k hadru na podlahu a čím byla starší, tím to bylo horší.

Možná si říkáte, a já bych si to před lety říkala taky, to je ale nevděčné dítě! Jak se může takhle k matce chovat?! Snad bych tehdy ještě dodala, že si za to Mildred může sama, když na tu dceru není přísná a rozmazluje ji. Což určitě mnohé z vás napadne také.
Sice se nebudeme mýlit ani v jednom případě, nedostaneme se tím ale o moc blíže k jádru problému – CO se děje, PROČ se to děje a JAK z toho ven.
Stoprocentní záruku nikdo dostat nemůže a navíc v případě Mildred, je to uvažování „co by kdyby“, ale existuje pohled na tuhle situaci a tento vztah, který zodpoví všechny 3 otázky.

CO se tedy dělo mezi Mildred a její dcerou? To jsem už ve zkratce popsala výše. Mildred, podle svých slov, chtěla mít z dcery princeznu. A tak ji také měla. Dcera se chovala přesně jako naše Pyšná princezna, spíše ještě hůř a Mildred se vůči ní chovala jako její podřízená – skákala, jak dcera pískala a veškeré své činy přizpůsobovala tomu, co říká nebo si myslí dcera.
Tady je na místě známá otázka: „Co bylo dřív? Vejce nebo slepice?“ A můžeme si hned odpovědět – slepice. To Mildred porodila Vedu. A Veda se pak k ní chovala, jak se chovala.

A PROČ? Protože děti mají tu krásnou vlastnost, že pokud sami nemáme něco zpracované v sobě, tak nám to budou zrcadlit a zrcadlit až do té doby, dokud zrcadlo nepochopíme a nezpracujeme – tj. nerozpustíme ho tím.
Mildred se neměla ráda. A strašně nechtěla někomu sloužit a snížit se na úroveň nižší třídy. (Jde o Ameriku 30. – 40. let.) Byla tedy zdánlivě na výši – nějak namyšlená nebo povznesená. Na druhou stranu na sebe vůbec nemyslela a podřizovala svůj život rodině a tomu, co by řeklo okolí. K dceři princezně pak náležitě patří – matka služka. Dcera stále znovu dostávala Mildred do stavu, kdy nemohla být povznesená, protože na ni shlížela. A sama nehnula prstem a matka jí sloužila.

JAK tedy z toho ven? Trik spočívá v rozpuštění zrcadla. Celá situace by se změnila, kdyby si Mildred začala sama sebe vážit a neupřednostňovala dceru před sebou, a současně přestala sama shlížet na nižší společenskou třídu. Co by mělo zákonitě po této změně nastat? Nejdříve jakési přechodové období šoku a vzdoru, kdy by se dcera ještě zkoušela chovat, jako by před sebou měla starou verzi matky. Ale velmi brzy by tohle chování vyšumělo, protože nejde nastavovat zrcadlo něčemu, co už neexistuje.

Takže pokud máte doma podobný problém s dětmi, už víte, kde je příčina a jak na ni. Kdybyste si sami nevěděli po tomto lehkém nástřelu rady s některou z částí CO, JAK nebo PROČ, obraťte se na mě, ráda vám pomůžu zrcadlo rozpustit.


Příště se podíváme na příběh mého spolužáka ze základky a možná ještě nějaký další, na kterém si ukážeme dětskou potřebu silných rodičů.