vždy je nějaká alternativa

RODIČE A DĚTI 2: Rodiče jako opěrné pilíře

rcaNUh3pQ9GD8w7Iy8qE__DSC0940(Poznámka PŘED PŘEČTENÍM ČLÁNKU – v každé části pod čarou najdete rozšíření racionálního pohledu o alternativní náhled. To proto, že článek vyšel i na mých koučovacích stránkách, kde tento alternativní náhled není uveden, pouze je odkaz pro zájemce, aby se na něj zde „pod čarou“ podívali.)

V prvním díle jsme si vyprávěli příběh Mildred Pierceové a její dcery. Závěrem jsem slíbila, že se můžete těšit na příběh mého spolužáka ze základky a ještě něco navíc. Co dneska můžete čekat navíc? Příběh mé kamarádky a jejích dcer. Tato kamarádka mi dovolila použít její příběh v článku a dokonce ani nechtěla být první, kdo si článek přečte, aby mohla případně zasáhnout a ovlivnit tak, co zveřejním a jak to napíšu. Tímto jí děkuji za důvěru. A rovněž chci říct, že budu respektovat, pokud i přes toto vzácné svolení, si své rozhodnutí po přečtení článku rozmyslí a nebude chtít, aby její příběh na stránkách nadále byl.

Druhý díl jsem nazvala „Rodiče jako opěrné pilíře“. Tím chci říct, že dítě potřebuje, aby rodiče byli pevní, aby se o ně mohlo opřít, aby se na ně mohlo spolehnout. Dále potřebuje cítit lásku, která z rodičů vychází. A teď nemám na mysli jen lásku rodičů k dítěti, to se rozumí samo sebou, že ji dítě potřebuje. Mám na mysli lásku rodičů mezi sebou a každého z rodičů pak ještě k sobě samotnému.
Všech těchto podmínek není vůbec snadné dosáhnout, protože většina rodičů si dítě pořídí ve chvíli, kdy sami jsou neúplní, zranění, bolaví. Některá zranění jim dítě může pomoci vyléčit – už v prvním díle zmíněným zrcadlem, které jim nastaví a nejen tím. Ale vždy něco ze své vnitřní bolesti přenesou na dítě. Kdyby bylo jasné, kde je prvotní příčina, jaký řetěz následoval a jak probíhala několikagenerační vlna předávané bolesti, pak by bylo relativně snadné vše rozklíčovat a uzdravit. Horší ale je, že toto předávání funguje jako tichá pošta. Určitě každý z nás jako dítě hrál hru na tichou poštu.
Při tiché poště se vyšle slovo, které se pošeptá do ucha nejbližší osobě vedle nás a ta ho pak šeptem pošle dál, a tak dále, až se řetěz uzavře a poslední osoba řekne, jaké slovo k ní doputovalo. Málokdy je to původní vyslané slovo. A takto nějak to chodí s tím, co si neseme jako soubor mnoha-generačních zranění. Pod povrchem se sice, dle mého, stále šíří původní příčina, ale na povrchu, na vědomé úrovni už nevíme, o co se jedná. Jen víme, „že je něco blbě“, a že se to táhne rodinou už dlouho.
Jak tedy vidíme, je dost těžké, být pevným opěrným pilířem pro dítě, když v sobě máme bolavá a křehká místa a závan větru tak lehce otevře i velmi staré a zapomenuté rány.
Na příběhu mého spolužáka a mé kamarádky chci ukázat, jak vypadá taková reakce dětí na situaci, kdy ztrácí pevnou půdu pod nohama, protože se pevné pilíře rodičů z nějakého důvodu začaly rozpadat.


I zamotance typu tichá pošta jdou vyřešit a díky tomu změnit současnost. Existují na to různé metody, jednou je například regresní terapie. Já se ve své profesní praxi takhle hlubokými ranami nezabývám, takže bych Vás odkázala na jiného odborníka. Ale je dobré zmínit, že tyhle možnosti jsou a již relativně dlouho existují ve více podobách.

Spolužákův příběh

Když jsme byli ve čtvrté třídě, hráli jsme si s kamarádem na „třídní doktory“, což vlastně byli takoví psychologové, diagnostici a „pseudoléčitelé“ v jednom. „Pseudo“ proto, že jsme nic neléčili, jen jsme zaznamenávali, kdo se vyléčil. Diagnózy jsme si pojmenovávali podle toho, jak se naši spolužáci projevovali a „léčili“ jsme pouze kluky. O našem pozorování jsme psali kroniku, kde byl zaznamenán vývoj toho, jak se kluci ve třídě v průběhu roku chovali.
Hlavním „nemocným“ a tím, kdo nakazil mnohé jiné kluky, byl právě spolužák, o němž tento příběh je.
Úplně jsem zapomněla, že jsme tuhle kroniku vedli, až se mi dostala v roce 2011 znovu do ruky, protože mě kontaktoval ten kamarád, který ji měl od té doby, co  jsme přestali psát, u sebe. Při čtení kroniky po tolika letech, mi naráz začaly docházet souvislosti mezi tím, co bylo v kronice psáno a tím, co jsem se později dozvěděla od mamky, která to zas věděla od jiné mamky atd.
Nemoc všech kluků se projevovala náhlým zhoršením chování. Začali zlobit, upozorňovat na sebe naprosto podivným způsobem a vůbec se chovali nemožně. Mysleli jsme si, že to už začíná puberta, ale bylo nám tehdy mezi 9 a 10 lety, takže na ni bylo přece jen u kluků trochu brzy. Navíc kdyby to byla puberta, tak tohle chování ještě roky pokračuje. A ono trvalo jen rok a pak v páté třídě skončilo. Důvody jsme proto museli hledat jinde.
Co jsem se dozvěděla od mamky po letech? V době, když jsme byli ve 4. třídě, se onomu spolužákovi udála v rodině nepříjemná změna. Jeho tatínek trpěl určitou nemocí (kterou zde nebudu jmenovat) a vlivem této nemoci se stával méně samostatným a potřeboval pomoc od svého okolí. Jeho stav se postupně zhoršoval a měl problém s běžnými činnostmi jako například trefit se klíčem do zámku. Jeho synové na tatínkův stav reagovali tím, že mu dělali „naschvály“. Byli na něj v podstatě až zlí.
Když jsem to od mamky slyšela, tak jsem skoro nevěřila svým uším. Ten spolužák i jeho bratr jsou totiž velmi chytří a hodní kluci. Jak to, že se naráz chovají takhle? A ještě vůči vlastnímu otci?
V roce 2011, kdy se mi dostala kronika do ruky, mi došlo, že „spolužákova nemoc“, kdy zlobil a upozorňoval na sebe nevhodným způsobem, se časově přesně kryla s touto rodinnou krizí. Souvislost byla jasná. Ale až loni mi došlo, že ten spolužák nebyl zlý proto, že by to měl v povaze nebo se dočasně na jeden rok pomátl na rozumu. Byl zlý proto, že nevěděl, jak ze sebe dostat vztek. Neuměl si poradit s tím, co se děje. Do té doby mu byl otec oporou, a teď se naráz po něm chce, aby byl on oporou svému otci! Na devítiletého kluka je to velmi těžký náklad, se kterým se má vypořádat.
On i jeho bratr potřebovali silného otce, a proto se snažili, aby projevil svou sílu. Jakoby „do něj bušili“ toužíce, aby udeřil zpět, aby pocítili tu sílu, aby se díky tomu cítili v bezpečí, pod ochranou. Později pak nejspíše došlo k vyrovnání sil – jednak otec se naučil pracovat se sebou i okolním světem v nové situaci, a nebyl již díky tomu tak slabý a odkázaný na druhé a také jeho synové začali být silnější a naučili se více spoléhat na svou vlastní sílu.


V rozšířenějším pojetí (více z nadhledu) můžeme ještě poznamenat, že není třeba litovat ani spolužáka, ani jeho bratra nebo otce. Všichni si tvoříme svou realitu a všechno, co nás potkává, máme možnost využít jakožto POKLAD. I zdánlivě negativní věci nás mohou velmi obohatit. A současně žádný zdravotní problém není neřešitelný. Je jen na nás, zda chceme žít s jistým „zdravotním hendikepem“ nebo ne. (Teď nemám na mysli chybějící části těla typu orgány nebo končetiny a podobně. I když umění transplantace je v dnešní době už velmi pokročilé.)

Příběh mé kamarádky

Tento příběh je velmi podobný, co se reakcí dětí týče. Kamarádka má dvě dcery. Po rozvodu s manželem se dlouho táhly a možná ještě táhnou soudní tahanice o děti, alimenty a další záležitosti. Jsou zde různé finanční, zdravotní, vztahové i psychické problémy, jak na straně matky, tak na straně otce. A jak myslíte, že reagovaly dcery?
Obě si prošly obdobím agrese – touhy po bezpečí, jistotě, zázemí, důvěře, atd. Agrese se u nich projevila jak navenek – vůči rodičům, především vůči matce, tak dovnitř vůči sobě samým.
Nyní se situace na poli rodičů, hlavně matky, uklidnila. Je více srovnaná sama se sebou, má nový spokojený vztah, je zasnoubená. A ejhle, dcery reagují jinak. Jsou spokojenější, vyrovnanější a zase nalezly chuť dělat to, co je baví a jít si za svými cíli.


Kamarádčiny dcery jsou obě tím, co nazýváme indigové děti. Případně jiné podobné druhy bytostí. V dnešní době mnoho takových bytostí přichází na naši planetu, aby se zde projevily v lidském těle. Počet těchto dětí roste. Je možné vidět větší počet hyperaktivity, autistů a jiných zvláštností u dětí. Bohužel oficiální medicína a společnost jim dává různé nepříslušné nálepky. A jejich dary se snaží tlumit uklidňujícími léky, antidepresivy atp. Místo, aby se naučila s těmito dětmi pracovat tak, aby jejich dar mohla využít ke svému růstu.
Další věcí je energetický zásah do naší energetické struktury. Obě dcery i kamarádka sama mají zasvěcení reiki. Toto zasvěcení může způsobovat nemalé problémy. Dále tu nebudu rozvádět jaké a proč, jen dodám, že sama jsem si tímto zasvěcením prošla a znám mnoho lidí, co si jím prošli taktéž. Takže vskutku – vím, o čem mluvím. Osobně jsem se určitým způsobem tohoto zasvěcení (1. stupně) zbavila a jsem za to velmi ráda.
Takže i tyto záležitosti hrají svou roli v příběhu mé kamarádky a jejích dcer.
Tímto nechci nikterak obviňovat ty, co mají reiki, z ničeho zlého. Dokud máte dojem, že vám toto zasvěcení slouží ku prospěchu, není třeba s tím cokoliv dělat. Pouze ve chvíli, kdy byste získali dojem, že Vám toto zasvěcení neslouží ku prospěchu, je dobré zmínit, že existují způsoby, jak se jej zbavit.

Tento článek je taková maličká „případová studie“, proto nebudu dále rozebírat co, jak a proč, jak poslední dobou v mých článcích bývá zvykem. Pokud máte nějaké dotazy k tomu, co jsem uvedla, nějaké poznámky, připomínky nebo chcete více porozumět přímo Vaší situaci, neváhejte se na mě obrátit. Můžete jak v komentářích pod článkem, tak v on-line PORADNĚ, tak v e-mailu k domluvě osobního setkání.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *