vždy je nějaká alternativa

RODIČE A DĚTI 3: Zdraví a hledání vlastní cesty

RpgvvtYAQeqAIs1knERU_vegetablesNapsat tento článek pro mě nebylo nejlehčí. Jsem totiž zastánce principu, že není dobré „kázat vodu a pít víno“, který ve svým článcích zásadně dodržuji. Proto jsem nejprve téma dnešního článku musela vyřešit u sebe (nebo aspoň výrazně posunout kupředu).
Tentokrát je téma zřejmé už z názvu a předesílám, že se jedná o poslední díl série o rodičích a dětech s ukázkami na příbězích ze života.
Dneska se podíváme stručně na příběh mého vyučujícího a příběh mého spolužáka. Nakonec přidám svůj vlastní příběh. Nejprve ale úvodem zmíním některé souvislosti mezi rodiči, dětmi, zdravím a hledáním vlastní cesty.

Tohle téma by vydalo určitě na knihu a mnohé věci už i v konceptu mé knihy jsou, ale přece jen jsem chtěla ukončit tuhle sérii článků, když už jsem to slíbila. Jako první musím zdůraznit, že ať už má kdokoliv jakékoliv rodiče, tak jim nejde vyčítat vlastní neúspěchy, vnitřní zranění nebo cokoliv nás napadne, že z rodiny pramení. Ono to sice pramení, ale rodiče nic z toho neudělali naschvál, dělali vždy to nejlepší, co mohli, v té době, kdy se to dělo. Šanci vykřesat ze sebe to nejlepší máme vždy a máme ji ve svých rukou.
V této souvislosti ráda zmiňuji příběh, který jsem si přečetla tuším že v knížce psycholožky Brigitte Hamannové – Principy splněných přání. Šlo o dva bratry, jejichž otec byl alkoholik a ztroskotanec. Jeden z bratrů se v dospělosti stal rovněž alkoholikem a troskou. Druhý bratr byl velmi úspěšný, rozhodně žádná troska. Když se nezávisle na sobě bratrů zeptali, co si myslí, že je příčinou, že jsou tam, kde jsou, oba shodně odpověděli. „Co už z vás může být, při takovém otci?“
Takže co pro jednoho je cestou do pekla, druhého nakopne opačným směrem. Proto nelze nikoho vinit, že může za to, co se sebou v dospělosti uděláme.

V dospělosti, nebo po vystudování poslední školy, kterou nám rodiče platí, je pak už jen na nás, jak dále naložíme se svým životem. Od té doby již nad námi nemají moc. Stává se ale, že mnozí lidé ještě dlouho poté, nebo dokonce celý život, podřizují svá rozhodnutí a svou životní cestu tomu, co si přejí jejich rodiče. Tento postup pak vede k pocitu životního neštěstí a k různým nemocem a jiným neduhům. Za to už ale rodiče nemůžou ani trochu. Náš život je náš život a je jen na nás, jak s ním naložíme. Pojďme se podívat na první příběh.

Příběh mého učitele z vysoké
Jeho otec byl věhlasný právník a chtěl, aby jeho syn šel ve šlépějích svého otce. Syn byl velmi umělecky talentovaný a právníkem být nechtěl. Školu ale vystudoval a stal se minimálně učitelem práva. (Více o jeho profesně-právních cestách jsem nezjišťovala.)
Své umělecké nadání sice nehodil úplně do šuplíku a jeho díla se prodávají. Ale on sám působí hrozně nešťastným dojmem a na hodinách se často zmiňuje o svých nemocech a „co mu doktor říkal“. Jako učitele ho jedna skupina studentů (ta patrně početnější) moc nemusí nebo až nesnáší a druhá skupina, do které jsem patřila já, ho miluje. Takže za mě jsem určitě moc ráda, že na škole učil, ale domnívám se, že kdyby právničinu pověsil na hřebík úplně, byl by mnohem spokojenější, a tím i zdravější.

Příběh mého spolužáka z vysoké
Tento spolužák mi byl v posledních dvou ročnících velmi blízký. I on má v rodině významné právnické kořeny. A taktéž oplývá nemalými uměleckými talenty. A příběh? Vlastně velmi podobný. Je sice ještě mladý a zapálený do všeho, co dělá. Ale můj dojem z něj je takový, že kdyby dělal jen to, co ho baví, tak by ho to uživilo a taktéž by byl zdravější a spokojenější.

Můj osobní příběh
Někdy si připadám jako jakási zakletá skříňka, od které chybí klíč. Jak co se týče mé vlastní cesty, tak co se týče zdraví. Jsem jakási taková zabrzděná, pohybující se v kruzích. Nebo ještě donedávna jsem byla v tomto stavu téměř konstantně s občasnými světlejšími tvůrčími chvilkami. S nástupem roku 2016 jak kdyby se tahle moje zakletá skříňka začala rozpadat. Naráz jsem schopna věcí, kterých jsem dříve schopna nebyla. Hlavně na mé spisovatelské cestě.
A dá se říct, že i moje zdravotní stránka se začíná vylepšovat.
A jakou roli v mém příběhu hrají rodiče? Co se týče mé cesty, tak sice s ní nesouhlasí a mají různé námitky a představy, ale sem tam se ozve i pozitivní ohlas na něco, co dělám. Pro mě je ale důležité to, že máme dobré vztahy a také to, že mi na jejich názoru už tolik nezáleží. Respektive nechci ho měnit a ani měnit sebe k obrazu jejich představ. Každý má právo na svůj názor a každý vnímá svět skrze své zkušenosti a svou povahu. A já k tomu, co dělám, nepotřebuji jejich souhlas.
To je velmi důležité. Mnoho lidí totiž hledá souhlas a podporu u rodiny v tom, co ve svém životě dělá. Tenhle přístup ale k ničemu dobrému nevede. Vede pouze k nezdravé fixaci na rodinu a vůbec k pokroucenému názoru na sebe sama. Proto bych všem určitě doporučila – pokud můžete, mějte své rodiče rádi, ale nic od nich neočekávejte a nepožadujte. Maximálně si upravte komunikaci s nimi v rámci možností podle svých představ.
Ohledně zdraví – ano, přinesla jsem si z rodiny kdejakou nemoc a neduh. Byly doby, kdy jsem za to své rodiče vinila. Říkala jsem si třeba v době dospívání takové věci jako „jak si mohli pořídit dítě, když věděli, že u moci jsou komunisti a ještě k tomu oni sami nejsou zdraví a je tedy riziko, že stejnou nemoc bude mít i jejich dítě?“
Dnes už vím, že vše je vždycky tak, jak má být. Současně, všechno je výzvou a šanci na uzdravení máme ve svých rukou, ať už rodiče mají jakoukoliv nemoc nebo poruchu. Já jsem takový extremista a dokud mě jó něco nebolí a jó pořádně nepříjemná situace netlačí, tak se nehnu z místa. Doufání, že se všechno nějak samo vyřeší, aniž bych já sama aktivně něco dělala, mě provázelo až do roku 2012. Taktéž pocit bezmoci„doktor říkal, že to je napořád, achjo, tak to se s tím asi budu muset smířit“. A tak podobně.
V zásadě ale můžu říct, že nebýt mých nemocí, nevydám se na cestu sebeuzdravení, na cestu poradce – toho, kdo pomáhá k uzdravení i druhým. Nezabývám se všemi možnými alternativami jak si pomoci bez doktorů a vůbec – DÍKY ZA TO VŠE… Je to motor, který mě žene dál a dál.

>>>><<<<

Takže PRO RODIČE – netrapte se, co jste způsobili svým dětem nebo ještě způsobujete. Prostě je milujte a dělejte nadále vše, jak nejlépe v danou chvíli dovedete. Ony si děti už nějak poradí. Když ne hned teď, tak v budoucnu – možností je dneska nepřeberně mnoho.
PRO DĚTI – ať už si z rodiny nesete jakékoliv „následky“, zranění, nemoci, prostě cokoliv nepříjemného, tak doporučuji začít k tomu všemu přistupovat jako k výzvě. Vydejte se na cestu vlastního uzdravení, návratu k vlastní celistvosti a cestou kreativity v tom, co vás baví. Ve chvílích vděčnosti za tento úžasný motor, který vás postrkuje se sebou „něco dělat“, k vám přijde všechno, co potřebujete k postupnému uzdravení – na těle i na duši.

Přeji vše dobré a kdyby cokoliv, ptejte se. 🙂
Kateřina

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *